Gaysurfing a bezďáci

David, u kterého jsme týden zadax nocovali, odlétá na celé léto do Evropy. Kluci z Němec, kteří se plánujou zdržet ve Vancouveru dlouhodobě, se s ním dohodli, že si pronajmou jeho pokoj s tím, že já, Jarda a Švýcar Josh s nima budem moct do konce června za příspěvek bivakovat. Noc před Davidovým odletem nám však chlapci sdělí, že si všechno rozmysleli – prý si to nemůžou dovolit (každý má platit 600 dolarů měsíčně, což je cena, za kterou ubytování v Downtown neseženete) a nejspíš jim vyjde nějaký jiný couchsurfing. Tím pádem jsme nahraní i my.

U snídaně je horko. David počítal s tím, že Němci zůstanou a on tak nebude muset shánět někoho cizího, kdo by si pokoj pronajal. Pár hodin před odletem ale nemá čas byt pořádně vypulírovat, aby se na něj mohli přijít zájemci mrknout. „No dobře, v tom případě si všichni dojezte snídani, a asi se rozloučíme,“ sděluje nám, a já začínám litovat, že jsem si ještě nepořídil stan.

Snažíme se smlouvat a David nakonec svolí, že můžem diskutovat o podmínkách my tři, kteří chceme zůstat do konce měsíce. Už předtím jsme se shodli, že dvacet babek za den dáme, a Dave souhlasí. Josh ale po dvou minutách počítání na mobilu pronese, že je to vlastně moc peněz, a že teda taky půjde. „Vidíte, jací jsou lidi?“ říká nám nevěřícně Dave, když za sebou Josh zabouchne dveře. „No nic, vy dva tady klidně zůstaňte, stejně už nikoho neseženu. Jen mi prosím pomozte odvézt nějaké věci do skladu,“ dodá a my si oddechujem – houmlesáci z nás minimálně na dalších deset dní nebudou.

To už se nedá říct o našich „kamarádech“. Žádný couchsurfing se nekoná a mamlasové tak mají dvě možnosti – buď spát někde venku, nebo si za pořádnou dardu zaplatit hostel. My dva nejrozumnější odvážíme Davida na letiště a večer s klukama svoláváme sedánek na pláži. Míříme na drum circle, místní dostaveníčko bubeníků, kteří se každé úterý spolu se stovkami zábavychtivých lidí scházejí na třetí pláži na okraji Stanley Parku. „Vypadá to, že dneska si usteleme někde tady v parku a pak se uvidí, no problem bro,“ oznamuje mi Josh, jehož bezstarostnost by mi občas taky bodla. Henrik, zdaleka nejstatnější borec z nás všech, ale vypadá trochu bledě. Když je kolem půlnoci opouštím, rozestlávají si pod stolem nedaleko pláže. Ještě předtím kolem blízkých popelnic probíhá skunk. „Good luck, boys. A nebojte, ten skunk na vás nepůjde – smrdíte víc, než on,“ povzubuzuju je.

Druhý den náš navštěvuje Max, potřebuje se samozřejmě osprchovat a vyprat si. Je nám ho trochu líto (ale spíš si škodolibě užíváme, že za to, jak nás podělali, teď platí). „Noc nebyla nic moc. Henrik se nejdřív rozhodl, že nebude spát a bude čumět na filmy na mobilu. Když už jsme s Joshem spali, vzbudil nás s tím, že to nedá, a jde do hostelu. Ten vůl dal za jednu noc šedesát babek,“ rozveseluje nás.

Odpoledne přichází Josh s tím, že ho nějaký couchsurfer, s kterým byl v kontaktu už delší dobu, zve na večeři, takže se pokusí k němu nasáčkovat. „Jo, tenhle týpek mi už psal taky, jestli s ním někam nezajdu. To asi nebude moc teplej,“ odvětí pohotově francouz Guillame, který s náma občas „felí“ (ne, dementnější slovo jsem použít nemohl).

Josh nakonec skrze romantickou večeři skutečně získává vysněné místo na gauči. Mou osobou doporučené špunty do zadku prý potřebovat nebude. O Henrikovi od jeho neslavného odchodu na hostel nikdo nic neví. Chudák Max tak zůstává jako solitér osamocen a vydává se do potemnělého parku. Dneska si chce ustlat na třetí pláži – prý to tam vypadalo útulně. Přeju mu to.

Další den, další story. Josh si večeři i noc náramně užil, týpek je prý naprosto v pohodě a špunty prý nebyly potřeba. Jeho dnešní plán je sehnat kolo, a to samozřejmě co nejlevnějc. Tyto požadavky bezezbytku splňuje Hastings Street. Místní bezďáci a feťáci na nechvalně proslulé ulici (jde údajně o nejchudší část Kanady vůbec a podivných individuí se tu potulují tisíce) pořádají ne úplně legální pouliční markety.

„Sehnal jsem tohle dělo za 75 dolarů,“ bliká nám ve skupinové konverzaci na WhatsAppu fotka jeho nového horáka. „Jojo, pecka. Škoda, že nemáš kde bydlet,“ odpovídá mu během sekund Guillame, s kterým zrovna jedeme v bude na výlet za město. Vzhledem k tomu, že on sám už druhý týden zadáčo dřepí u jednoho couchsurfera a není schopný si najít nic trvalejšího, není to od něj moc fér.

Max mezitím ulovil gauč u týpka, kterému je kolem padesáti. „Homouš to sice není, ale za to je nudista. Naštěstí mi to napsal předem, takže když ze sprchy vylezl nahý a pak už tak po zbytek večera zůstal, nějak mě to ani nerozhodilo,“ líčí nám Němčour a nám teče z nosu pivo, které potají na pláži usrkáváme (o skvělém zákonu, který zakazuje pít KDEKOLIV venku alkohol, si taky ještě povíme).

Josh vzápětí přikvačí v čínském klobouku, který prý dostal od jiného couchsurfera, k němuž se i s Henrikem na pár dní nasáčkujou. Nejspíš je taky gay, ale prý je s ním sranda. „Takže to kolo, které jsem včera kaufnul, mi večer někdo ukradl,“ oznamuje nám, jak jinak než s výtlemem od ucha k uchu. „Ale to není všechno. Dneska jsem šel na Hastings znova a koupil tam další bajk za šedesát babek. Tak na něj sednu, celý šťastný z geniálního kupu, a po dvaceti metrech zjistím, že se na něm nedá vůbec jet? Blbec jsem si ho nevyzkoušel předem, a maník mi ho už pak nechtěl vzít zpátky. Tak jsem ho střelil dalšímu bezďákovi za dvacku,“ řehtá se. Během dvou dnů je tedy jeho bilance následující: bicykly – mínus dva, prachy – mínus sto patnáct dolarů. A přitom dát dvě kila za deset dní bydlení bylo moc. Moc té dnešní mládeži nerozumím, ale aspoň je sranda.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s